Beneš a popravy po květnu 1945 u nás..

Berwid-Buquoy: Justiční vrah Beneš aneb Utajované procesy.

Pokrytecky dnes píšeme jen o zločinech komunismu. Jde o mystifikaci dějin, neboť
problematika je daleko složitější. Svalovat vše špatné a kruté na komunisty je snadným
alibismem. Ve skutečnosti krutost a barbarství nejsou záležitostí politického nebo
náboženského smyšlení, nýbrž se jedná o prostá lidská selhání. Pomstichtivost, zášť, závist a
vyřizování osobních účtů dělá tento svět nesnesitelným, bez ohledu na ideologii nebo církevní
vyznání...
Letos 27. června si připomeneme 68. výročí popravy JUDr. Milady Horákové. Komunistická
justice tehdy popravila ženu a matku. Její provinění (vyzvědačství) odpovídalo i podle
tehdejších právních norem, maximálnímu trestu v rozmezí mezi 15 – 20 roky odnětí svobody.
Poprava oběšením byla tedy zcela jasnou justiční vraždou.
Ano, komunisté zavraždili ženu a matku. Málokdo však ví, že justice prezidenta Edvarda
Beneše v letech 1945 – 1948 (Benešovy dekrety, Lidové soudy a Košický vládní program)
popravila celkem 66 žen a matek – z toho dokonce dvě příbuzné Milady Horákové (rozené
Králové).
Jednalo se o Marii Královou (narozenou 2. 8. 1897), oběšenou v Pankrácké věznici, dne 8. 10.
1945 a Julii Horákovou (narozenou 6. 2. 1910), oběšenou v Pankrácké věznici 17. 1. 1946.
Tak jako i v případě zbývajících 64 popravených žen, žádné z nich prezident Beneš milost
neudělil.
Chceme-li tedy hovořit o justičním vrahovi Gottwaldovi (1948 - 1953), musíme k tomu
připojit i justičního vraha Beneše (1945 – 1948), přičemž – co se týká popravených žen,
Beneš „vítězí“ v poměru 66:1 nad Gottwaldem! Jinak je nutné podotknout, že to, co stihl
Beneš zlikvidovat prostřednictvím trestů smrti od května 1945 do února 1948, tedy za necelé
kratičké 3 roky v „parlamentní demokracii“, tokomunisté ani zdaleka nezvládli za dlouhých
42 let v „totalitní diktatuře“.
Abychom se však dopátrali co nejblíže k historické pravdě, je nutná přesná komparatistika
srovnatelných faktů:
Od května 1945 do února 1948 tak došlo u 24 tzv. Benešových „mimořádných lidových
soudů“ k odsouzení přibližně 23 000 osob, přičemž 738 obžalovaných k trestu smrti. Z toho
byl udělen trest smrti 66 ženám a 7 novinářům (Kožíšek, Krychtálek, Křemen, Kříž, Vajtauer
a Werner).
Kdo se odvážil kritizovat politiku Edvarda Beneše, neměl šance na přežití! Proti rozsudkům
nebylo v žádném případě odvolání (tzv. „zkrácené jednání“) a poprava musela být vykonána
maximálně do 2 hodin po vyhlášení soudního rozhodnutí. Prezident Beneš zásadně ani jednu
milost neudělil. Tehdejší vězňové Zbyněk Ludvík a Václav Bureš ve své knize dokumentů
„Černá kniha minulosti“ (Frankfurt nad Mohanem 2001) o tom píší: „Komunistické věznice a
výslechy byly nelidské, pobyt v jejich KZ-táborech na Jáchymovsku krutý, ale co museli
prožívat antibolševici po květnu 1945 ve vězeních, vydáni napospas národně-frontovním
sadistům s komplexy, se dá jen velice těžko přirovnávat...“
V žádném případě se nechci zastávat komunistických prezidentů, ale co se týká trestů smrti,
byli ve srovnání s Benešem, absolutní „břídilové“.
Klement Gottwald (1948 - 1953) má na svědomí „pouze“ 237 trestů smrti.
Z toho udělil milost celkem 17 odsouzeným.

Antonín Zápotocký (1953 – 1957), nechal sice popravit 94 k smrti odsouzených, ale za to
vyhlásil dokonce dvě amnestie 1953 a 1957, kde byla propuštěna ze žalářů většina obětí
Benešova justičního teroru. Autoři o tom v „Černé knize minulosti“ píší: „Bylo to v době, kdy
komunista Zápotocký napravoval částečně bezpráví, spáchaná režimem demokrata Beneše.“
Zajímavé je, že amnestie se nevztahovala na odsouzené komunisty v letech 1950 – 1953,
takže např. Gustáv Husák musel i nadále sedět za mřížemi.
Absolutním rekordmanem v udělování milostí a amnestií nebyl T.G. Masaryk (1918 – 1935),
jak se omylem traduje, nýbrž Gustáv Husák.
Hned za ním se drží komunistický prezident Antonín Novotný (1957 – 1968). Tento tzv. „třetí
dělnický prezident“ vyhlásil největší amnestie v dějinách poválečného Československa a to v
letech 1957, 1960, 1962 a 1965. Propuštěni byli i komunističtí vězňové a dochází poprvé v
dějinách ČSR i ČSSR k tzv. „rehabilitacím nevinně odsouzených“. Přesto bylo popraveno 87
odsouzených a Novotný odmítal rehabilitovat Rudolfa Slánského, tvrzením:
„Slánský roztočil mlýnská kola politických procesů, která ho nakonec sama umlela...“
Nyní tedy zbývá ještě Gustáv Husák. Za jeho panování v prezidentském úřadě bylo
popraveno 38 trestanců. Ovšem na rozdíl od ostatních prezidentů, byl Husák doslova
kandidátem pro Guinessovu knihu rekordů, co se týká udělování milostí. Stal se jakýmsi
běžícím pásem na „omilostňování“. Tak např. 1984 jich udělil 1876. O rok na to 1985,
jich bylo dokonce 2110. V roce 1986 klesl počet na 2006, ale rok poté 1987, došlo k rekordu
– 3307 omilostněných. Tato řada končí 1988 počtem 2028 milostí.
Sečteme-li Benešem popravených obětí 1945 - 1948, tzn. celkem 738 lidí, s počtem
popravených v době komunistické totality 1948 – 1990, tzn. celkem 456 lidí, podařilo se
tomuto „demokratovi“ během třech roků, justičně vyvraždit o 282 lidí více než komunistické
totalitě za celých dlouhých 42 let. Poněkud podivné jednání pro „demokrata“, který
se „zasloužil o stát"...

PS. "Vojnový zločinec" Prezident "fašistického" Slovenského štátu nepodpísal počas svojej
vlády jediný rozsudok smrti.

Natália Kočanová
Bošániho 7, 841 01 Bratislava
tel: 0239 643661
mobil: 0905 679 611
e-mail: kocanova.natalia@gmail.com